Ve firmách jde o běžnou praxi – majitel nebo jednatel má kromě podílu ve společnosti také vlastní živnost a své firmě vystavuje faktury za práci, kterou pro ni odvedl. Na první pohled to může působit jako jednoduchý způsob, jak si z firmy vyplatit peníze a ročně ušetřit i stovky tisíc korun. Problém ale nastává ve chvíli, kdy fakturovaná práce úzce souvisí s tím, co firma sama dělá. Finanční úřad pak může dojít k závěru, že ve skutečnosti nejde o samostatné podnikání, ale o práci pro vlastní společnost. V takovém případě může zúčastněným dodatečně vyměřit daň i povinné odvody. Podle právníků podobných případů přibývá, zejména u menších a středních společností.
Stavební firma, jejíž společník jí fakturuje stavební práce, poradenská společnost, kde majitel vystavuje faktury za konzultace nebo marketingová firma, jejíž jednatel si nechává platit jako externí dodavatel. Jde o typické příklady takzvané práce pro vlastní společnost – majitelům může takový model pomáhat dostat peníze z firmy průběžně a s nižší daňovou zátěží, pro finanční úřad je ale varovným signálem.
„Řada podnikatelů si myslí, že když mají IČO, mohou vlastní společnosti normálně fakturovat. Jenže pokud fakturují činnost, která je zároveň předmětem podnikání firmy, nebo s ní úzce souvisí, může to být problém,“ vysvětluje advokát Miroslav Papoušek z Advokátní kanceláře Valíček & Valíčková. Podle něj se taková situace stále častěji objevuje u menších a středních firem, kde se role majitele, jednatele a člověka, který pro firmu vykonává odbornou práci, mnohdy prolínají.
Snaha ušetřit se v případě kontroly prodraží
Nejde přitom o to, že by jednatel nebo společník nikdy nemohl své firmě nic fakturovat. Rozhodující je povaha práce. „Zjednodušeně řečeno, jednatel ani společník by se neměl stavět do role subdodavatele vlastní firmy tam, kde fakticky dělá to, co má dělat sama společnost. Pokud firma podniká v určitém oboru a její vlastník jí za stejnou činnost vystavuje faktury, je to pro kontrolu velmi citlivé místo,“ vysvětluje Papoušek.
Důvod, proč k takovému nastavení firmy sahají, bývá podle právníků často praktický – jde hlavně o snahu ušetřit. Pokud by jednatel místo fakturace využil podíl na zisku, musel by s jeho vyplácením čekat až po skončení účetního období. Výsledná částka navíc prochází dvojím zdaněním; na úrovni společnosti i na úrovni fyzické osoby. Standardní odměna nebo pracovní vztah by zase znamenaly odvody. U vyšších částek tak může rozdíl, který udělá fakturace přes vlastní IČO, dosahovat i stovek tisíc korun ročně.
„Jde o obcházení pravidel, které finanční úřad bedlivě sleduje. Pokud kontrola dojde k závěru, že ve skutečnosti nešlo o podnikání, ale o práci pro vlastní společnost, může následovat doměření daně, odvodů i souvisejících sankcí. U milionových částek se to může pohybovat ve stovkách tisíc korun, pokud jde ale o opakovanou fakturaci v průběhu let, firma se snadno dostane i výrazně výše,“ tvrdí advokát s tím, že zatímco někteří jednatelé se na tenký led pouští vědomě, jiné společnosti nemusí ani tušit, že dělají něco špatně.
Faktura nestačí, rozhoduje skutečná práce
Podle advokátní kanceláře by si proto firmy měly projít vztahy se svými jednateli, společníky a případně i jejich blízkými osobami. Zaměřit se je potřeba hlavně na pravidelné fakturace, činnosti odpovídající předmětu podnikání firmy a situace, kdy jedna osoba zároveň vystupuje jako vlastník, statutární orgán i dodavatel. Nezbytnost takového kroku nakonec loni v listopadu potvrdil i Nejvyšší správní soud, když zdůraznil, že rozhodující není jen smlouva a faktura, ale skutečný obsah činnosti.
„Nejlepší je řešit situaci s dodavateli s předstihem, ne až ve chvíli, kdy přijde kontrola. Pokud firma potřebuje odměňovat jednatele nebo společníka, existují právně čistší cesty – od odměny za výkon funkce přes pracovní vztah tam, kde dává smysl, až po podíl na zisku. Každá možnost má sice své daňové dopady, případné doměření odvodů, daně, penále a úroků ale může být ve finále mnohem dražší,“ uzavírá Miroslav Papoušek.