TOP MUŽI MAGAZÍNU CEO
Pavel Sehnal je jedním z nejúspěšnějších českých podnikatelů, stíhá ale vedle toho vést i velmi aktivní nepodnikatelský život. Kromě své vášně pro politiku se věnuje i sportu, stal se například prvním Čechem, který došel pěšky na severní a jižní pól. „Mám takový seznam, co bych ještě chtěl, a teď tam vidím cestu do Santiaga de Compostela. Jel bych ale na kole, asi 1000 km,“ plánuje Pavel Sehnal, který v prosinci převzal cenu za druhé místo v absolutní kategorii ankety TOP MUŽI MAGAZÍNU CEO za rok 2022.
Foto: Archiv Pavla Sehnala
- K místu mezi nejvýznamnějšími českými podnikateli vedla dlouhá cesta. Pamatujete si, jak jste začínal a na své důležité křižovatky?
Jednou z křižovatek byla určitě volba vysoké školy. Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT. Vždycky se říkalo, že strojařina jeo setinkách milimetrů, a tuto preciznost jsem si odtud odnesl a používám ji i v byznysovém světě.
Další křižovatkou byla určitě revoluce, která ve mně probudila pocit mladého nespoutaného člověka, který chce být bohatý, cestovat a mít všechny svobody, které si umíte představit. Opravdu aktivně jsem se pustil do občanského života, založil jsem v Tesle, kde jsem tehdy pracoval, Občanské fórum, chodili jsme na Václavské náměstí s klíči, bylo to opravdu intenzivní období.
Když se mne maminka ptala: „Pavlíku, ty chceš ten kapitálismus?“, já jsem ani nevěděl, co to ten „kapitálismus“ je, ale věděl jsem, že chci mít možnost svobodně „pracovat“. Tehdy jsem ještě ani neuměl říct „podnikat“. Ale pustil jsem se do toho záhy, protože jsem pochopil, že být tím, kdo si rozhoduje o vlastním životě, mě hrozně těší a baví.
Takže další křižovatkou bylo, když jsem v roce 1992 opustil teplé místo v Komerční bance, kde jsem byl na zajímavém postu, obchodoval s cennými papíry a zakládal pražskou burzu… a odešel podnikat. Radil jsem firmám, které tehdy privatizovaly státní podniky, jak sepsat podnikatelský záměr. Začal jsem taky sám obchodovat s cennými papíry, po tom jsem strašně toužil, protože manželčin dědeček byl za první republiky burzovní makléř a všichni o něm hezky mluvili, byl bohatý a patřila mu třetina smíchovského pivovaru.
A pak přišlo to zásadní – kuponová privatizace. Zkušenost, kterou jsem měl s privatizačními projekty pro firmy, jsem přetavil do vlastních podílových fondů. Shromáždili jsme přes 200 tisíc držitelů investičních kuponů a dobře jsme zainvestovali. Takže když jsem celou skupinu mých podílových fondů prodal, utržil jsem už poměrně velké peníze v řádech miliard. To mi umožnilo rozjet vlastní investiční skupinu.
- Takže další křižovatkou bylo podnikání s vlastními penězi.
Ano, ale otázka byla, v jakém oboru podnikat. Nejdříve jsme byli všichni spíše v průmyslu, což byl důsledek kuponové privatizace. Postupně se ale poměr měnil ve prospěch sektoru služeb. Dalším klíčovým momentem byl vstup na trh pojišťovnictví. Nejprve jsem založil penzijní fond, po jeho prodeji pak Českou podnikatelskou pojišťovnu. Za 10 let jsme z nuly vyrostli na předpisy pojistného 4 miliardy. Dnes je ČPP už v rukou rakouské Vienna Insurance Group, ale zůstala samostatnou značkou. Už se dostala na 12 miliard tržeb a 1 miliardu zisku, z čehož mám dobrý pocit otce zakladatele, že firma žije dál a mé podnikatelské geny tam zůstaly.
- Nyní máte v portfoliu Slavia pojišťovnu. Máte ambici ČPP dohnat, nebo alespoň vyrovnat její dynamiku růstu?
Slavia pojišťovnu jsme koupili jako nejmenší na trhu, s předpisy 45 milionů korun. Ale měla 150 let tradice! Tehdy se chystalo zavedení komerčního zdravotního připojištění a Slavia byla projektem, který měl směřovat do toho zcela nového produktu. Jenže z připojištění časem sešlo, takže jsme se pustili do běžné komerční pojišťovací činnosti. Vloni jsme už dosáhli na jednu miliardu předpisů a zase jsme v TOP 10 pojišťovnách České republiky.
Takže Pavel Sehnal je jediný český podnikatel, který má dvě pojišťovny v TOP 10. A chci být prvním českým podnikatelem, který se svou pojišťovnou expanduje do zahraničí. Chtěl bych dokázat to, co pan Kellner nedokázal – on měl s Českou pojišťovnou velkou sílu, skoro 50 % trhu, a místo, aby s ČP šel do světa a postupně dobýval ostatní trhy, prodal ji italské Generali a ten zahraniční expanz se už nikdy nezrealizoval.
- Máte pro Slavii už nějaký plán, kterým směrem půjdete?
Nechceme se vydat směrem Slovensko, Polsko, Ukrajina, Kazachstán. Naše cesta vede na západ, respektive severozápad. Západní Evropa, Skandinávie. A bude to pod značkou Slavia.
- Co je teď vaším nosným oborem podnikání, ať už z hlediska zisku nebo času?
Všechny firmy, které mají buď miliardu obratu, nebo miliardu majetku, samozřejmě vážou více mého manažersko-vlastnického času. Každá z nich má zcela autonomní, nezávislý management, ale pravidelně na bázi měsíčních zasedání představenstva firmy rozhodujeme o pěti klíčových oblastech.
První je obsazování top manažerských pozic, protože vlastníkovi přísluší, aby si vybral generálního, finančního a obchodního ředitele.
Druhou věcí jsou strategická rozhodnutí, jako třeba v pojišťovnictví, jestli budeme pojišťovat v zahraničí, jestli založíme životní pojišťovnu a podobně.
Třetí oblastí jsou klíčové investice. Jsem třeba majitel Obchodních tiskáren Kolín, což je největší česká firma na výrobu převážně potravinových obalů, která má 1,25 miliardy obratu a patří do velké desítky v Evropě. Jakou technologii pořídit, jestli hrubotisk, flexo nebo offsetový tisk, to jsou otázky, které management s vlastníkem potřebuje konzultovat. Vlastník samozřejmě není tím nejchytřejším, ale je tím, který klade kvalifikované otázky – proč zrovna tenhle stroj, proč osmibarevný a ne šestibarevný a podobně.
Čtvrtou oblastí je controlling– vlastník musí nastavit nějaké systémy, aby od té firmy dostával požadované údaje.
Poslední oblastí je řízení rizik, protože vlastník má mnohem více zkušeností než jeho manažeři, kteří žijí v jednom oboru. Je to například otázka včasného nákupu plynu či elektřiny, je to otázka financování projektů. Je to vlastník, kdo musí stanovit hranici rizika, kterou je ochoten nést.
- Jak akvapark, tak veletržní haly jsou energeticky poměrně náročné provozy. Jak to teď zvládáte?
Musím zaklepat, zvládáme to výborně. Nakoupili jsme si elektřinu na tři roky dopředu ještě před tím dramatickým zdražením. Máme nakoupený plyn za 900 korun. A proč jsme byli takhle obezřetní? No protože jsme soukromý sektor!
My musíme pracovat právě s rizikovým modelem. Často se mě ptají, jak řešit energetickou krizi, která letí Evropou, kdy elektřina, která stála1000 korun za MW, najednou stojí 10 i 12 tisíc, a plyn, který stál 450 korun za MW, stojí i 6 tisíc. Já odpovídám, že hlavním lékem je demonopolizace. Dnes má monopolní postavení ČEZ a stát. Ten se postavil do dvou rolí – současně je vlastníkem výrobce a hlavního distributora ČEZ, a současně obsazuje pozice v Energetickém regulačním úřadu. To nemůže fungovat. Jedno nebo druhé musí být nezávislé.
Má-li stát potřebu vlastnit ČEZ, potom by v regulačním úřadě měli sedět lidé nominovaní třeba Hospodářskou komorou, nebo alespoň namíchaní se soukromým sektorem. Nebo naopak, což je asi přirozenější varianta – představte si, že soukromý sektor by byl vlastníkem a distributorem elektřiny a stát by byl regulátorem – určitě by stát včas zakročil a neumožnil 500 % zisku.
Bohužel i jinde v Evropě je situace stejná – EDF ve Francii se znárodňuje, německé energetiky jsou také pod vlivem státu…Ta monopolizace států v oblasti energetiky přesáhla rozumnou a zdravou míru a je potřeba provést demonopolizaci, alespoň v oblasti obchodu.
- Kongresová turistika, resp. výstavnictví dostalo velkou ránu během covidu. Jak funguje teď, vrací se na předcovidová čísla?
Vzpamatovává se to vcelku rychle. Propad je někde kolem 30 %. PVA Expo Praha už pomalu dotahuje Veletrhy Brno, zejména, řekl bych, odborností. Snažíme se v Praze dělat veletrhy nomenklaturně čisté, to znamená, že když je to veletrh střech a topení, aby tam nechodili sběrači propisovaček a letáčků, ale aby tam chodili ti, kdo mají zájem o obor. A to je vystavovateli velmi významně kvitováno.
Takže budoucnost veletrhů vidím velmi dobře. Aktuálně bychom chtěli areál PVA Expo Letňany dále rozvíjet a dobudovat další objekty. Už jsme vytvořili nové konferenční prostory, v halách děláme další gastroprovozy, aby se komfort dostal na úroveň ostatních středoevropských zemí.
- Vedle podnikání stíháte žít velmi aktivní život. Mimojiné jste zřejmě prvním Čechem, který došel na oba zemské póly. Jsou ještě po čtyřech letech ty zážitky živé?
Vzhledem k tomu, jaký význam pro mne ty události měly a také s ohledem na to strádání, myslím, že si oba ty zážitky budu pamatovat celoživotně.
V roce 2017 jsem došel na severní pól, o dva roky později na jižní. Je třeba si ještě uvědomit, že je rozdíl mezi tím být dobyvatelem pólu, a být tím, kdo na něm stanul. Řada turistů tam totiž jen stane, nechá se na pól dovézt nějakou helikoptérou, tam vyskočí, dá si kávičku, hodinku si tam pohraje a letí pryč. Aby byl člověk dobyvatelem, platí úzus, že je potřeba poslední jeden stupeň zeměpisné šířky, tedy z 89. na 90. rovnoběžku, přejít pěšky. Podle mně dostupných záznamů jsem zřejmě prvním Čechem, který takto, vlastní silou, dobyl oba póly.
- Měl jste nějakou fyzickou přípravu?
Celý život se věnuji sportu, byť na spíše amatérské, hobby úrovni. Občas i závodím, ale na podnicích jako Jizerská 50 nebo Vasův běh, kde s vámi běží další tisíce lidí. Sport mi přináší protiváhu k sedavému zaměstnání manažera, takže když mám volný čas, jdu si zasportovat.
- Kolik času denně věnujete sportu a kolik práci?
Já se dostanu tak dvakrát týdně do fitka zhruba na hodinu. V sobotu nebo v neděli si udělám nějaký delší sportovní zážitek, třeba si jedu na tři hodinky zajezdit na kole. A pak to i prošpikuju tím, že si odjedu během zimy čtyři, pět závodů na běžkách.
- Opravdu si takhle bez přípravy stoupnete na start Vasova běhu? Vždyť to je 90 kilometrů. Tělo pořád drží?
Ano. Určitě bych v tomhle ohledu měl být preciznější a rozplánovat si čas tak, abych sportu dal větší pravidelnost. U mě je to skutečně spíše nárazové. Ale třeba ty běhy nedělám s tím, abych překonával své vlastní rekordy, koukám na ně spíše jako na trénink nebo zážitek. Když zdolávám 75kilometrovou Marcialongu, prostě si to užívám, líbí se mi její závodní atmosféra.
- Až na ten závěr, kdy se stoupá po sjezdovce…
Závodím až pod kopec a pak to prostě jen vyšlápnu (smích).
- Když se vrátíme k pólům, bylo to asi horší než výšlap na sjezdovku?
Obě cesty byly velmi odlišné. Na jižním pólu jste v nadmořské výšce přes 3000 m, ale díky nižší gravitaci na pólech je tam řidší vzduch, asi jako v Evropě ve výšce 4500 m. To je výška Mont Blancu, a teď si představte, že po jeho vrcholu táhnete sáně těžké 40, 50 kilo a máte před sebou túru 200 kilometrů. První dny člověk jde jenom pár kilometrů, protože potřebuje aklimatizaci. Třeba jenom dvě hodiny, pak jsme stavěli stan. Byla zima, 20 nebo 30 pod nulou, a najednou se ukázalo, že většina lidí okolo byla zbytečně rychlá. Já jsem si to musel v hlavě srovnat, říkal jsem si „zatluč kolík, vydejchej se, druhý kolík, vydejchej se. Vždyť je jedno, jestli ten stan budeš stavět půl hodiny nebo hodinu“. Pořád jsem šetřil síly. Všechny pohyby jsem maximálně zracionalizoval, protože každý je strašně nákladný na energii. A výsledek? Na cestu jsme vyrazili v devíti, do cíle nás došlo šest, ti ostatní to vzdali, protože už nemohli – včetně jednoho z průvodců.
Na severním pólu jdete velmi členitou krajinou, takže s těmi 50kilovými saněmi musíte překonávat třeba desetimetrové kolmé ledové bariéry. Cítil jsem, že tělo vypíná postupně všechny funkce a zůstala jenom jedna jediná – přežít, přežít, přežít. Všechno ostatní už bylo vypnuté. Nevzpomenete si na jména vlastních dětí, říkáte si „kolik mám dětí a jak se jmenují“? Hodinu se vám to honí v hlavě a říkáte si, že to přece není možné.
- Vaše kniha o cestách na póly má podtitul z Cimrmana, ale taková legrace to tedy nebyla…
Možná, že pro vysoce trénovaného horolezce je ten zážitek jiný. Já jsem manažer, který se přihlásil přes internet. Oni mi poslali dotazník, který začínal: „Kolik osmitisícovek jste vylezl za poslední dva roky?“ Tak jsem napsal, že žádnou. „Kolik jste jich vylezl za život?“ Žádnou. Nakonec jsem tam napsal, že na běžkách jsem schopný uběhnout 200 kilometrů v kuse, tak mě vzali. Na místě jsem se ocitl mezi opravdu zkušenými lidmi z různých horolezeckých akcí, někteří už měli slezeno sedm nejvyšších vrcholů kontinentů. Připadal jsem si jako zelenáč. Být nejslabší je špatný pocit, a ten se pořád zhoršoval, protože najednou vidíte, jak ti opravdu zkušení a vytrénovaní sportovci odpadají. Vy zůstáváte, a tak si říkáte: „Ta příští helikoptéra už přiletí pro mě.“ Jediné, co to může překonat, je dokonalá organizace ve vaší hlavě. A není z čeho brát, protože tělo, aby zatopilo, spotřebuje úplně všechnu vaši energii. Za 10 dní jsem zhubnul 6 kilo.
- Kdybyste měl říct jednou větou – dalo vám to něco do života?
Potvrzení všech pravd, které člověk někde slyšel, viděl, četl nebo zažil. Například, že poslední budou prvními a první budou posledními.
Anebo: je ve vás víc, než si myslíte. Nebojte se výzvy, nebojte se příležitosti, nakonec zjistíte, že na to máte, že dokážete víc, než si myslíte.
- Vaše mimopracovní zájmy jsou adrenalinové, rizikové. Nevyčítají vám kolegové a rodina, že je to nezodpovědné?
Kolegové ne, ti si netroufnou. Ale rodina… Moje osmdesátiletá maminka samozřejmě o mě má strach. „Pavlíku, dávej na sebe pozor,“ mi pořád říká. Ale moje partnerka mě podporuje. Když jsem na ty póly šel, pomáhala mi shánět výstroj.
- Podnikání děláte naplno, řekněme, že ho děláte „závodně“. Mluvili jsme i o věcech, které děláte jako hobby. Politiku byste zařadil kam?
No, teď už asi k tomu hobby.
- Co vás do ní žene, znovu a znovu, navzdory neúspěchům?
Já už jsem asi svůj vztah k politice přehodnotil. Dříve jsem měl skutečně upřímnou touhu nabídnout společnosti své zkušenosti, manažerské i lidské, či schopnost vidět souvislosti, které v životě a společnosti vznikají.
Po prvních dvou, třech letech v politice jsem zjistil, že demokracie je postavená na úplně jiných principech. Myslím, že bych dokázal být skvělý politik, ale náročnost toho procesu z hlediska osobní angažovanosti, času a dalšího je tak významná, že jsem nakonec vyhodnotil, že profesionálním politikem nebudu. Že budu spíše nějakému menšímu okruhu lidí, kteří jsou ochotni přemýšlet, předávat zmíněné zkušenosti, a svoje myšlenky šířit spíše cestou mouth to mouth marketingu.
- Vaše politická strana Aliance pro budoucnost se prezentuje jako strana pravicová. Má dnes ještě tradiční dělení na pravici a levici smysl?
Levicová politika je o tom, že každý křičí „já mám málo, chci víc, dejte mi“. Pravicovou politiku prosazují spíše lidé, kteří jsou dobře zabezpečení, to znamená, že nechtějí dobro pro sebe, protože jim se daří dobře, ale chtějí dobro pro společnost.
Ale poptávka po těch pravicových myšlenkách není a já si kladu otázku, čím to je – zda je to nedostatkem nabídky. V akvaparku, který provozuji, jsme zpočátku měli plné bazény a prázdné sauny, dneska je to často naopak. Během 15 let jsme lidi naučili saunovat, protože nabídka časem vytvořila poptávku. A podobně je to s pravicovou politikou. Možná že je potřeba, aby ta nabídka tady byla, aby vůbec vzniknul pravicový volič. Protože po 20 letech levicových vlád občan přemýšlí už jen ve smyslu „státe dej, státe zabezpeč“ a necítí tu potřebu hledat změnu u sebe.
- Jakou změnu máte na mysli?
Když jsme měli červenou vládu, měli jsme modré náměstí, které říkalo pryč s touhle vládou, teď máme modrou vládu a máme červené náměstí, které říká pryč s tou vládou. Já si kladu otázku, kdy to náměstí bude prázdné. A to bude tehdy, když stát nebude dělat funkce, které mu nepřísluší. Proč má stát spravovat důchodové peníze? Vždyť je to zbytečné přerozdělování. Kdyby ty peníze byly spravované soukromými penzijními fondy, řízenými nebo dozorovanými státem, bude stát na náměstí důchodce, aby se dožadoval zvýšení důchodu? Nebude, protože vláda s tím důchodovým systémem nebude mít nic společného.
Spořit si na důchod je přirozené. Dnes průměrný občan u státu „naspoří“ za dobu života 5 milionů korun, ale do důchodu si odnese jenom polovinu, jenom 2,5 milionu. 2,5 milionu stát prožral. To je nejhorší banka, jaká může být. Kdyby si občan spořil u jiné banky byť s 1% úrokem, bude odcházet do důchodu s 5 až 7 miliony. A tohle je těžké vysvětlit lidem, kteří jsou zakletí v tom, že je všechno socialisticko-společné… Proto nelze dneska uspět s pravicovou politikou, a proto zatím neuspěje ani žádná pravicová strana. Ale jsou to věci, které je lidem potřeba říct.
- Póly jste zdolal, voleb jste se účastnil. Jakou další metu máte?
V oblasti byznysu se chci soustředit na několik klíčových oborů. Takže určitě bych chtěl pokračovat v rozvoji pojišťovnictví a ukázat, že Slavia pojišťovna může být mezinárodně působící firmou.
Rozvoj výstavnictví beru jako službu trhu, podnikatelské veřejnosti, soukromému sektoru. České firmy, třeba ty nábytkářské, které nedodávají do IKEA, vlastně závisí na nás. Chci jim dávat platformu k tomu, aby své výrobky nabízely pro českého zákazníka. Samozřejmě výstavnictví má nějakou marži a ziskovost, ale myslím si, že má také velkou míru společenské odpovědnosti–kdyby tu nebylo, třetina, možná polovina firem umře, protože nemají, kde své výrobky ukázat.
A pak jde samozřejmě o obor leisure, kam patří akvapark, případně hotelnictví. Tenhle segment je pro nás zajímavý, protože lidé dnes hledají work-life balance, vyváženost mezi svojí pracovní a nepracovní částí dne, a jsou ochotni za ni platit.
- A v mimopracovních záležitostech? Nechcete třeba vylézt na tu osmitisícovku?
Mám takový seznam, kde mám napsáno, co bych ještě chtěl, a teď tam vidím cestu do Santiaga de Compostela. Ale protože jsem člověk, který to má rád rychleji, raději než pěšky bych si to dal na kole. Díval jsem se na trasu z Německa, vede přes Pyreneje, takže bych si to projel na horském kole. Je to nějakých 1000 km. Není to asi nějaký svět udivující výkon, ale zajímá mě to.