Deregulovat, deregulovat, deregulovat, říká v rozhovoru o své vizi budoucího Česka úspěšný podnikatel a od roku 2016 také předseda politické strany Aliance pro budoucnost. Přílišná regulace podle něj dusí téměř všechny oblasti našeho života.
Čím dál víc analytiků a představitelů byznysu mluví o tom, že Česko uvízlo ve 20. století. Mimo jiné že už se vyčerpal náš porevoluční ekonomický model a v řadě oblastí nám ujíždí vlak. Jak to vidíte vy?
V oblasti politiky můžeme srovnávat vládu pravicového SPOLU se všemi ostatními partnery versus vládu pana Babiše. Tady se domnívám, že lidé dnes měli možnost ochutnat svobodu rozhodování ze strany politické pravice a při následujících volbách se jim už nebude chtít vrátit se do otrokářského systému vládnoucího hnutí ANO. Takže podle mého názoru bude mít hnutí ANO problémy se vrátit do koaliční vlády s některými dalšími reprezentanty.
Ve věci ekonomického komentáře, navzdory vámi uvedeného tvrzení, politika koalice SPOLU přinesla určité zlepšení v oblasti práv a svobod občanů. Z hlediska ekonomického rozvoje nicméně nepřijala žádné zásadní zákony, které by reformovaly možnost uvolnění rámce pro soukromý sektor. Dál zůstává hlavním hybatelem v oblasti zdravotnictví stát, přestože přes zdravotnictví přetéká již celkem 560 miliard přes zdravotní pojišťovny a dalších 250 miliard ve formě příplatků občanů. Zásadní reformou neprošel ani důchodový systém, který reprezentuje neuvěřitelných 700 miliard korun spravovaných státem.
Jaká konkrétní opatření byste ve snaze o nápravu prosazoval?
Cesta k nápravě vede k tomu, aby pravicově orientovaná vláda v čele s koalicí SPOLU začala připravovat reformy pravě v oblasti zákonů směřujících do hospodaření tak, aby soukromý sektor získal větší volnost pro svůj další rozvoj. To bude mít pozitivní vliv nejen na růst a tvorbu hrubého domácího produktu, ale i ve vztahu k občanovi na snížení kupní ceny bytů a dalších staveb. Přílišná regulace v tomto oboru totiž prodlužuje dobu výstavby mnohdy nad 10 let, a způsobuje zásadní zdražení všech výstupů ze sektorů stavebnictví.
Které oblasti jsou podle vás z hlediska budoucího vývoje ČR nejproblematičtější?
Podle mého názoru se jedná o průmysl, služby a finančnictví. Ty pokládám za zásadní z hlediska rozvoje hospodářství České republiky.
Náš průmysl je silně vázán na automotive. Proto by bylo potřeba vytvořit podmínky, aby se kromě něj začaly rozvíjet i další obory. Může to být spojeno i s tím, že automobilový průmysl byl jakýmsi králem z hlediska politiky jednotlivých vlád a získával významnou hospodářskou, ale i politickou podporu.
Součástí rozvoje je i potřeba v rámci územního plánu jednotlivých municipalit obnovit návrat průmyslu do měst, byť ve formě lehké a nerušící výroby. Přehnaná snaha radnic, umožňující developerům výstavbu bytů, vede k zániku velkých území, které sloužily pro výrobu. Příkladem může být Avia Letňany, která v současné době již zdaleka neplní roli zaměstnavatele v severní části Prahy.
V oblasti služeb se Česká republika potýká s významným nedostatkem pracovní síly, kdy dva roky útlumu spojené s bojem s pandemií covidu vedly k tomu, že významná část zaměstnanců z kategorie služeb, zejména restaurací a pohostinství, změnila obor, a dnes je velmi obtížné najít dost kvalitního personálu pro poskytování služeb. Je třeba zaměřit se na mladší ročníky a nabídnout jim dobré formy učňovského výcviku, aby se tento segment doplnil o mladé a nadšené lidi.
A pokud jde o ty finance, bankovnictví a pojišťovnictví?
V této oblasti jsme jednou z nejzaostalejších zemí v Evropě. Burza cenných papírů v Praze prakticky nemá žádné atraktivní tituly a veškeré financování rozvojových projektů se realizuje pouze prostřednictvím bankovních úvěrů.
Trh korporátních cenných papírů, dluhopisů, které by vydávaly jednotlivé výrobní nebo obchodní společnosti, je prakticky na bodu nula, protože stát intervenuje na finančních trzích nabídkou státních pokladničních poukázek a státních dluhopisů. Ty jsou totiž na rozdíl od soukromého sektoru a jeho emitentů osvobozeny od daně. Je potřeba, aby se tyto věci narovnaly, aby dluhopisy a ostatní cenné papíry emitované soukromým sektorem měly stejné daňové podmínky jako dluhy generované a emitované státem.
Co vy jako úspěšný byznysmen považujete za největší překážku pro podnikání v ČR ve srovnání s nejvyspělejšími státy?
Evropská unie má jistá pravidla, která nám připadají přísná, ale naše vlády dokážou tyto evropské normy ještě zpřísnit. Takže na nás, na soukromý sektor v České republice, pak doléhají tyto evropské normy obzvláště negativním způsobem. Regulace ve všech oblastech průmyslu, regulace v obchodě, regulace ve finančnictví jsou tak zásadní, že prakticky brání dalšímu vzniku podnikatelských subjektů a rozvoji současných.
Co je potřeba udělat? Deregulovat, deregulovat, deregulovat. Soukromý sektor musí dostat prostor a podmínky k tomu, aby se mohl rozvíjet a nebyl utiskován státní byrokracií a přehnanými legislativními požadavky.
Jak se díváte na současné požadavky z některých oblastí byznysu, především průmyslu, podle kterých by se Evropa měla začít mnohem víc soustředit na posílení své konkurenceschopnosti na úkor aktivit v oblasti životního prostředí a ochrany klimatu.
Je otázkou, zda Evropská unie je skutečně tak zelená, jak to na první pohled vypadá anebo zda se za těmi regulačními opatřeními spojenými s ekologií nerýsuje nějaká budoucí celní hradba. Co mám na mysli? Dnes se často skloňuje takzvané ESG, což znamená, že projekty, výrobní firmy či nemovitosti musí splňovat ukazatele ekologické, sociální a vnitřních a vnějších vztahů. Pokud výrobní společnost nebo obchodní firma nebude v budoucnosti splňovat požadavky na tento ukazatel ESG, nebude financována evropskými bankami, nebude moci používat evropské dotace a možná tento nástroj ESG bude moci odclonit vliv asijských konkurentů na evropský trh. Pravě proto, že jejich zboží nebude možno být distribuováno na území Evropské unie pro nenaplnění tohoto ESG požadavku.
Zda je to dobře pro občana? Podle mého názoru je právem každého uskupení zemí, aby si stanovily svoji vlastní celní a daňovou politiku a možná právě přes určité ekologické kodexy lze více regulovat pohyb zboží mezi jednotlivými částmi světa. Jsem určitě zastáncem konkurence, ale je otázka toho, zda asijská konkurence, například čínská, s centrálním řízením a Čínskou komunistickou stranou, je právě tím, s kým by se měla Evropa poměřovat.
Energetická krize, která vznikla zejména v důsledku ruské agrese na Ukrajině, mimo jiné zvýraznila problematická místa v ČR v její energetické infrastruktuře, a také zdůraznila význam energetické soběstačnosti, respektive spolupráce s důvěryhodnými partnery. Jak by podle vás měla vypadat energetická koncepce ČR?
Je potřeba si uvědomit, že během takzvané energetické krize nedošlo k tomu, že by vypadla zařízení, elektrárny, které jsou primárními výrobci elektrické energie. Projevila se pouze v oblasti prodejních cen, s velkým výkyvem na evropských trzích, nikoli však v důsledku odstavení nějakých výrobních kapacit v rámci Evropy.
Ve vztahu k soběstačnosti Česká republika spotřebovává zhruba o 15 % méně elektrické energie, než kterou vyrobí, takže je soběstačná ze 100 % a předmětných 15 % vyveze do zahraničí. Pokud máme na mysli budoucí soběstačnost, tak je potřeba k současné výrobní kapacitě, která se odhaduje na 70 TW hodin přistavit další, které by poskytly odhadovaných 25 TW hodin nového energetického výkonu.
Je to dáno důsledkem zvyšujícího se zájmu o elektromobilitu, kdy oblast osobní elektromobility v budoucnosti spotřebuje asi 10 TW hodin a nákladní doprava dalších 10 TW hodin. 5 TW hodin nových zdrojů společně 15 TW hodin současného převisu výroby nad spotřebou by mělo být dostatečným zdrojem k pokrytí růstu HDP na nejbližších 15 až 20 let.
Doufám v koncepční změny v oblasti energetických zákonů, zejména jde o schválení takzvaného „malého atomového zákona“, který by umožnil výstavbu malých modulárních reaktorů. Tím by se celá energetická síť ČR stala bezpečnější a méně náchylnou k výpadku v případě odstávky některého z velkých tradičních zdrojů. V důsledku toho lze očekávat i větší stabilizaci ceny energie v následujících 15 či 20 letech.
Jste zastáncem eura. Ovšem jeho podpora v ČR je velmi nízká. Proč chce podle vás euro tak málo Čechů a co by se muselo stát, aby se to změnilo?
Já myslím, že euro chce už jistě nadpoloviční většina Čechů. To, že se někteří populističtí politici snaží v lidech vytvářet opačné mínění je pouze otázkou jejich populismu. Každý pracující člověk, který zastává nějaké odpovědné místo ve výrobě nebo ve službách, si uvědomuje sílu a potřebu eura jakožto jednotného evropského platidla.
ČR stojící mimo Eurozónu je naším obrovským hendikepem, který stojí občana až možná desítky % z jeho výplaty. Musí si totiž veškeré produkty koupit dráže než občan, který již má výplatu v eurech a jeho zaměstnavatel účtuje své zakázky svým zákazníkům v eurech a platí v eurech svým dodavatelům.
Z čeho vycházíte?
Pravdivost tohoto tvrzení lze dokázat i na úrokových sazbách. Pokud si dnes jdete jako česká firma do banky půjčit úvěr v eurech, zaplatíte za něj 3,5 %, ale za úvěr v českých korunách zaplatíte 7 %. Proč nás vláda mylně informuje? Protože chtějí z občana udělat cvičené stádo, které bude moci vodit místo na mrkvi, tak na české koruně.
Takže euro je správně a pokud bychom ho přijali před 5 lety, kdy jsme ještě plnili veškeré požadované ukazatele pro přijetí eura, mohli jsme dnes financovat svůj státní rozpočet za polovinu. Bohužel se tak nestalo a je to chyba Babišovy vlády, která v tomto smyslu neměla patřičnou odvahu. Babišova vláda odložila všechny reformy včetně přijetí eura a tím zastavila růst ekonomiky České republiky možná na 15 let.
Už dlouho se mluví o potížích českého vzdělávacího systému. I v kontextu toho, že když se investor rozhoduje, v jaké zemi postaví technologický či inovativní projekt, nepochybně se orientuje i podle toho, jak úspěšné jsou v mezinárodním srovnání univerzity dané země.
V případě učilišť je potřeba navýšit podíl odborných hodin spojených s praxí učňů, a to zejména spoluprací s výrobními podniky tak, aby učni, zapojení do konkrétních výrobních uskupení, byli schopni své další vzdělávání orientovat tímto směrem.
V jisté míře podobnosti totéž platí i o středních odborných školách, kdy právě odborné praxe středoškoláků by měly být vedeny k tomu, aby je absolvovali ve firmách, které jsou v záběru jejich potenciálního pracovního uplatnění.
Ve vztahu k vysokým školám se domnívám, že by bylo vhodné začít hovořit o tom, že vysoké školy by neměly být zadarmo, to znamená placeny z prostředků veřejných rozpočtů, ale že by měly být jistým dílem spolufinancovány ve formě školného ze strany studentů. Tím by se nepochybně zkrátila doba studia některých studentů. A také pokud se zadluží čerpáním úvěru na vlastní vzdělání, tak by se následně orientovali do takových zaměstnání, která by jim umožnila studijní dluh splácet.
Co je podle vás nezbytné pro dosažení úspěchu v politice?
V byznysu si člověk vždycky klade otázku, co můj zákazník chce a taky co potřebuje, a jsou to dvě odlišné věci. Z tohoto pohledu je politik ten, kdo lidem nabízí svoji politickou rétoriku, která mnohdy může být na hony vzdálená od toho, co politik opravdu chce a ještě více odlišná od toho, co by volič potřeboval. Jeden levicový hlas v parlamentních volbách stojí sto korun, což je náklad na politickou kampaň s cílem získání hlasů. Ale jeden politický hlas u pravicově orientované politické strany stojí 500 až 600 korun.
Na této cenové kalkulaci je zřejmé, že se vyplatí politikovi lhát, protože ho to vyjde levněji a získá hlas za pětinu ceny, než kdyby řekl pravdu. Občan potřebuje pravdomluvné politiky, kteří mají dostatek zkušeností ze soukromého civilního života. Ale obávám se, že populismus právě proto, že umožňuje levnější sběr volebních hlasů, bude pořád v Evropě převládat. Co s tím? Rozum do kapsy a jít k volbám s tím, že se nebudeme bát volit malé neparlamentní strany právě proto, že nejsou parlamentní a jsou ochotny sdílet své pravdivé názory s občany.