Zlínský podnikatel Čestmír Vančura založil na začátku 90. let kovárnu VIVA, která se postupně stala jedním z největších evropských podniků svého druhu. Následně koupil zlínský filmový festival a jako jeho nový prezident jej významně zmodernizoval a oživil. Nyní se pustil do záchrany slavné vily cestovatele Miroslava Zikmunda. Tím ale jeho aktivity zdaleka nekončí.
Nakolik je pro vaše podnikání důležité, že vychází ze Zlína? Jakou roli v něm roli baťovská tradice? A nemířím tím jen k tomu, že navazujete na baťovskou kovárnu…
Zpočátku to pro mě nebylo důležité vůbec. Nepocházím ze Zlína a vnímal jsem to spíše v rovině otravného, stokrát papouškovaného klišé bez kontextu a důvěry. Víc jsem tomu všemu porozuměl až po cca 15 letech mé vlastní zkušenosti. To už jsem trošku věděl, o čem je řeč a na co bych se Tomáše Bati rád zeptal.
Na co?
Například na to, které informace chce a potřebuje mít každý den na stole. Nebo kam až chce se svou fabrikou růst, zda má nějaké limity, a proč…
Ovlivňuje odkaz Tomáše Bati pořád celý region?
Určitě a v obou směrech. Úžasná inspirace géniem i ne/schopností vyjít se ctí z jeho stínu.
Kovárna VIVA letos slaví 30 let od svého obnovení. Jak jste tu dobu prožil?
Stál jsem o dobrou fabriku, jakou jsem viděl u svých kolegů venku, tomu jsem podřídil všechno ostatní. Bylo to dost práce i pro hodně mých kolegů.
Věděl jste od začátku, že směřujete k tak významné a velké firmě?
Byli jsme malí a z počátku sbíralijen drobky. Začalo se hodně obchodovat pod stolem, přestalo to dávat smysl. Naštěstí už sem ze zahraničí přicházeli zákazníci, kteří nehledali „dobrý bakšiš“, ale dobrého dodavatele. Šli jsme hodně naproti hlavně zákazníkům z nejlepších firem v Evropě, a i když jsme toho samozřejmě moc neměli a moc neuměli, dali nám čas a šanci se naučit, co bylo potřeba. Velcí zákazníci potřebují velké dodavatele, tak jsme se jím museli stát, jinak to nešlo.
Co bylo za tu dobu nejobtížnější? Krize a propad výroby v roce 2009?
Rok 2009 byl náročný, měsíčně jsme měli tržby nižší i o 70 procent v porovnání s předchozím obdobím. Museli jsme tak mj. propustit skoro 40 procent našich kolegů, kteří za nic nemohli. To bylo hodně těžké. Do roka jsme sice všechny vzali zpátky, ale i tak, prožili jsme si všichni svoje.
Jak se vám podařilo to zvládnout?
Jako porodníkovi, když se musí rozhodnout, jestli zachrání jen matku nebo dítě. Zachraňovali jsme matku, ta může mít další děti. Nechtěli jsme položit naši předchozí práci, byli jsme vnitřně silní. Nebylo nás tolik, v menším týmu se to zvládá líp.
Jaké máte s kovárnou další záměry? Může se ještě rozšiřovat a růst do dalších zemí?
Kontrolní balík má dnes společnost Moravia Steel, je to otázka spíše na její vedení. Strategicky to má Moravia Steel dobře vymyšleno. Každopádněpotenciál pro úspěch je v našem sektoru průmyslu hodně velký.
Proč jste se rozhodl koupit Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež? Předpokládám, že tohle nebyl podnikatelský záměr, ale spíše filantropie…
Festival je nejstarší a největší filmovou přehlídkou pro děti a mládež na světě, patří ke Zlínu a k československému kulturnímu dědictví. Dostal jsem nabídku a vyhodnotil to tak, že bych k tomu mohl a měl přispět. Podpořili mě i spoluakcionáři z Moravia Steel. Business to není, souhlasím.
Jste sám filmový fanoušek?
Ano, už od mládí mě svět filmu a příběhy na filmovém plátně fascinovaly.
Čím bude zajímavý letošní ročník festivalu?
Zase bohatou nabídkou kvalitních filmů pro děti a filmy o dětech pro dospělé. Ale také naším odborným programem, podporou mladé tvorby. Doprovodný program je vrcholem kulturního léta ve městě Zlíně, které letos slaví 700 let od první písemné zmínky. Festival si užívám spolu s našimi hosty a návštěvníky, už teď se na ně těším.
Jak se vlastně řídí filmový festival?
Ředitelem, v našem případě dobrou paní ředitelkou. Moje role je dnes v této věci spíše symbolická, protože festival je dobře organizován.
Jak problematické je zajistit financování takovéto filmové přehlídky? A dokáže svůj tým držet po celý rok?
V rozsahu naší práce to dost obtížné je. Držíme 12–13 lidí, což by se mohlo zdát docela hodně. Ale mimo festival děláme i hromadu užitečné práce pro školy, pro mladé filmaře, pro město Zlín a region, pro českou kinematografii. Nechceme se smířit s tím, že jinak velkou část naší každoroční práce vyhodíme, to by bylo plýtvání. Stávající systém vzdělání, místního rozvoje apod. o to sice moc nestojí a nefinancuje toto naše snažení, ale zkoušíme vydržet. Na vlastním festivalu se potom podílí až 400 lidí včetně dobrovolníků, je to dost velká akce.
Sleduje ve filmech pro děti a mládež nějaké trendy?
Naprosto zřetelným trendem je téma zaneprázdněnosti rodičů. Zajímavá je samozřejmě geografická, sociální i kulturní diverzita toho, z jakého důvodu jsou rodiče zaneprázdněni. Příkladem mohou být korejské či japonské rodiny, které jsou devastovány typickým workoholismem, zcela jiné je to například v Afghánistánu či Íránu. Tam často rodina bojuje o přežití a jakákoli, pro nás Evropany banální záležitost, může být pro ně fatální z hlediska obživy. Zajímavým trendem posledních let u evropských filmů je zobrazování rodičů, kteří propadli moderním technologiím a veškerý svůj čas trávíve virtuálním prostoru, a to ať už prací či zábavou.
Festival navštěvuje řada hvězd, přijel třeba i Pierre Brice, Annie Girardot či Götz George. Máte vysněného hosta?
K 60. výročí festivalu jsme chtěli přivést do Zlína režiséra Stevena Spielberga a spisovatelku J.K. Rowlingovou, nakonec jsme kvůli pandemii byli rádi, že jsme poprvé v historii festivalu nemuseli přerušit jeho kontinuitu a mohli jsme jej vůbec udělat…
Celý rozhovor si přečtete v aktuálním vydání časopisu CEO, který si můžete objednat jako jednotlivý výtisk nebo předplatné na www.mojecasopisy.cz