Zejména z průmyslu stále častěji zaznívá požadavek na revizi Zelené dohody pro Evropu, tzv. Green Dealu. Zeptali jsme se proto zástupců tohoto sektoru v ČR, k jakým úpravám by podle nich mělo dojít.
1. Je podle vás třeba měnit či upravit nějaká konkrétní opatření, popř. rovnou cíle, v rámci evropského Green Dealu?
2. Pokud si myslíte, že by ke změnám mělo dojít, jaká konkrétní opatření by se měla změnit či zrušit a jak?
Tomasz Wiatrak, bývalý generální ředitel skupiny ORLEN Unipetrol
1. Cesta, která v rámci Green Dealu byla nastavena, je principiálně správná. Je nezbytné snižovat emise a zvyšovat efektivitu a rozvíjet nové, ekologické zdroje energie. Dnes se ale ukazuje, že zvolená rychlost transformace je ve světle současné globální ekonomicko-politické situace velmi ambiciózní a v mnohých oblastech podnikání a také v mnoha regionech velmi limitující z pohledu dostupnosti technologií, finanční náročnosti, konkurenceschopnosti a nutnosti změn ve způsobu dosavadního myšlení a života.
2. V naší skupině máme vizi dosažení emisní neutrality nejpozději do roku 2050. To je ale příliš vzdálený a se současnými technologiemi nesplnitelný cíl. Řídíme se proto naší strategií rozvoje do roku 2030, tedy na období, které jsme schopni současným stavem poznání a technologiemi ovlivnit. Jsme velká energetická firma, proto je pro nás největší výzvou splnit emisní nařízení v oblasti dekarbonizace průmyslu a dopravy. Ke splnění těchto cílů potřebujeme více využívat obnovitelný vodík, který ale v Česku kvůli nedostatku obnovitelných zdrojů energie je možné vyrábět jen velmi obtížně. Proto potřebujeme od Evropské unie větší pochopení pro regionální odlišnosti na straně jedné a na straně druhé potřebujeme od českého státu, aby více podpořil rozvoj vodíkových řešení v Česku. Ano, je to nákladné a v tuto chvíli ekonomicky nerentabilní, ale unijní sankce za nesplnění dekarbonizačních cílů jsou ještě vyšší. Navíc hrozí, že bez této podpory český průmysl bude do budoucna méně konkurenceschopný. Pro celou transformaci je naprosto klíčová kapacitně a cenově dostupná obnovitelná elektrická energie. Zde Česko stále více zaostává a to může být klíčovým limitem pro úspěšnou transformaci.
Tomáš Buzrla, výkonný ředitel, Svaz moderní energetiky
1. Smyslem Zelené dohody je udělat z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent. To je nejen ambiciózní, ale zejména velmi potřebný cíl s ohledem na rizika, která plynou z klimatických změn. Opatření, která musíme učinit, jsou sice zásadní, ale pro podnikatele nabízejí také celou řadu příležitostí. Mezikrokem k dosažení tohoto cíle je snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030. Mže se zdát, že Evropa se snaží sama vyřešit problémy celého světa, ale faktem je, že podmínky, které Evropa postupně stanovuje, jsou pro zbytek světa silně motivační, protože pokud neudrží krok, firmy z třetích zemí budou mít stále těžší přístup na evropské trhy. Pro progresivní evropské podniky toto může představovat výhodu.
EU v rámci Zelené dohody motivuje ostatní části světa například pomocí nástroje Carbon border adjustment mechanism, který začne zohledňovat uhlíkovou stopu i u výrobků vyrobených mimo EU. Navíc, se zhoršujícími se projevy klimatických změn se i ostatní země přidávají k zaváděný nutných opatření a emisních cílů. Například k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 se v roce 2021 zavázaly i USA.
Nezapomínejme také, že Zelená dohoda představuje reakci i na současná bezpečnostní rizika, zejména s ohledem na závislost Evropy na dodávkách fosilních paliv z třetích zemí. Rychlejší budování obnovitelných zdrojů, posilování vlastní schopnosti obnovitelné zdroje vyrábět a transformace emisně náročných oborů povede ve výsledku k posílení evropské energetické bezpečnosti.
2. V komunikaci dekarbonizačních opatření převládají debaty o zákazech, což je škoda, protože Zelená dohoda zdaleka není jen o omezeních, příkazech a nových pravidlech, ale zejména o příležitostech podnikat moderněji, efektivněji a udržitelněji s ohledem na životy příštích generací. Ve světě, který dnes vytváříme, budou žít naše děti a vnoučata, a Green Deal má za cíl předat jim Evropu v co nejlepším stavu.
V debatách o transformaci ekonomiky se přitom můžeme inspirovat i třeba v USA, kde jsou společnosti finančně motivované zaměřovat se na výrobu a vývoj čistých technologií, a to bez nárůstu administrativní zátěže. Evropa na americký investiční balíček IRA odpověděla v podobě Net-zero industry act, který usnadňuje povolovací procesy a zaměřuje se na řadu ekonomických bariér. Podle firem nicméně tento nástroj není zcela dostatečný a je zde prostor k vylepšení.
Evropě lze doporučit namísto zákazů více komunikovat různé podpůrné mechanismy, které mohou firmy využít ve svůj prospěch a usnadnit si přechod na dekarbonizovaný business model. Například u transformace dopravy se místo zákazu aut se spalovacími motory pojďme bavit spíš o tom, jaké výhody může mít elektromobilita v běžném životě a jak zajistit, aby evropské automobilky byly schopné tato moderní vozidla konkurenceschopně vyrábět.
V neposlední řadě je v oblasti doporučení ke zlepšení potřeba připomenout i roli členských států v procesu dekarbonizace. Evropská komise předložila dočasný krizový rámec, který umožňuje členským státům zavádění státní podpory na rozvoj zelených technologií, nicméně některé členské státy tuto možnost nevyužívají.
Radek Špicar, viceprezident pro hospodářskou politiku a export, Svaz průmyslu a dopravy ČR
1. Cílem není bojovat s evropským Green Dealem – to je trend a fakt, který tu je. Cíl klimatické neutrality v roce 2050 je něco, kam nejen Evropa směřuje. Ukazujeme na našich stránkách zelenatransformace.cz mimo jiné řadu příkladů firem, jak k zelené transformaci přispívají. Co ale chceme, je Real Deal nebo spíše Industrial Deal, který bude vnímat realitu jednotlivých sektorů, investiční cykly, podmínky v konkurenceschopnosti. Potřebujeme, aby se stejným významem jako jsou snahy o snižování emisí, byly vytvářeny podmínky, aby nedocházelo k deindustrializaci a Evropa neztrácela konkurenceschopnost. I proto jsme se přidali k tzv. Antverpské výzvě za Industrial Deal, který podporují firmy a asociace napříč Evropou. Firmy se potřebují nadechnout, další zpřísňování jakékoliv legislativy, podmínek či nové reportovací povinnosti rozhodně nepomohou. Na místo regulací a stanovování cílů je třeba vytvářet podmínky. Ďábel je většinou skryt v detailu a problémy se objevují například v dílčích cílech pro jednotlivé sektory. Je třeba vyhodnotit, co funguje a kde lze investice podpořit – podporou VaV, nástroji na podporu investic, vhodnou infrastrukturou apod. Umožnit rychlejší povolovací procesy, dát stopku na další zpřísňující regulace.
2. Hlavní změnou by měl být realistický pohled a skutečné zohlednění prvku konkurenceschopnosti v jednotlivých zemích a sektorech tak, aby například pozice ČR nebyla zhoršena. To by mělo být základní pravidlo pro jakékoliv další kroky, regulace. Evropa by měla kriticky vyhodnotit, jak bude fungovat systém CBAM či zahájit diskusi ke zmírnění krátkodobých výraznějších volatilit u systému ETS a například revizí Směrnice nastavit cenová pásma. Neměla by přijímat regulace, které limitují rozvoj moderních technologií, příkladem je požadavek na rozvoj tepelných čerpadel a následně související regulace v tzv. F- plynech či pravidel veřejné podpory. Měla by být dána stopka na další regulace, které by zhoršovaly mezinárodní konkurenceschopnost průmyslu a měnily podmínky, a naopak by mělo být investováno úsilí do podpůrných podmínek. Firmy vystrašilo například sdělení Komise ke klimatickému cíli 2040, kde rychlost, kterou EK navrhovala, by jim vzala potřebný čas a pro řadu z nich by to bylo nereálné a ve prospěch zahraniční konkurence. Proto jsme jako Svaz průmyslu vydali jasné stanovisko a potřebu se zaměřit spíše na vytváření podmínek, které investicím v oblasti dekarbonizace budou pomáhat.
Otto Daněk, předseda představenstva ATAS elektromotory Náchod, místopředseda Asociace exportérů ČR
1. Byl bych nerad, aby mi následující odpovědi zajistily kandidaturu na „ropáka roku“, ale protože v průmyslu pracuji 45 let a zažil jsem již mnohé, nemohu bez komentáře nechat to, co se děje od 11. 12. 2019, kdy Ursula von der Leyenová představila poprvé na veřejnosti Zelenou dohodu pro Evropu. Odporuje nejenom současnému stavu technického poznání, ale i zdravému rozumu. Dohoda si klade za cíl, snížit emise skleníkových plynů EU do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990 a do roku 2050 by se měla Evropa stát prvním klimaticky neutrálním kontinentem. Cíle jsou to ušlechtilé a určitě nikdo z nás nechce nechat planetu Zemi našim potomkům v neobyvatelném stavu. Ale mám k tomu dvě zásadní připomínky. Vždy platilo, že technický pokrok musí být v předstihu před implementací opatření, která vyřeší zadaný úkol. Nikdy nemůže být zadán úkol s tím, že donutí techniky vymyslet něco převratného. To by zvítězila politika nad rozumem a to už na první pohled „zavání“. A za druhé – musí se do toho zapojit všichni, minimálně ti největší znečišťovatelé, a to se zatím neděje, alespoň ne v tak zásadní míře, která by mohla přinést významný zvrat při znečišťování planety. Jak si jinak vysvětlit skutečnost, že Rusko, USA, Čína a Indie vyprodukuje ročně dohromady 20 mld. tun CO2 což činí cca 58 % světových emisí tohoto skleníkového plynu a ani jedna z těchto zemi nepřipojila svůj podpis ke Kjótskému ani Pařížskému protokolu (navíc nejsou započítány emise v závislosti rozpoutání válečného konfliktu Ruskem). Evropská unie se podílí na těchto emisích cca 8 %, a úspory emisí v EU snadno přebije produkce oxidu uhličitého z nových uhelných elektráren v Číně. Opatření, která souvisí s Green Dealem stojí EU miliardy eur ročně a vedou k programové likvidaci nejenom průmyslu, ale i zemědělství. Dnes už se začínají i na západ od naší hranice ozývat hlasy, že původní plány byly příliš ambiciózní a ve stanovených termínech jsou nesplnitelné a pravděpodobně lze očekávat, že se tento směr odzrcadlí i v blížících se volbách do Evropského parlamentu. A jen pro zajímavost, podíl výroby elektrické energie z uhlí vzrostl v Německu za poslední tři roky o 5 p. b. Ale v tuto chvíli mám tak trochu neblahý pocit, že již vzniklé škody začínají být nevratné a na zařazení zpátečky je už pozdě.
2. Určitě bych začal s energetickým mixem. Ve většině EU ve srovnání s ostatním světem je zemské podloží stabilní. Proto bych hlavní podíl výroby elektrické energie svěřil jádru. Ano, zaspali jsme i tady a postavit jadernou elektrárnu se nedá za pár let, ale další čekání už může být osudové. Obnovitelné zdroje jsou spíš občasné zdroje, jsou nespolehlivé, nepredikovatelné a nestabilní. Na zemní plyn díky Rusku se nedá příliš spoléhat a břidlicový plyn je drahý a navíc pokud se měl těžit v Evropě, tak je to přílišné riziko z ekologických důvodů. U uhelných elektráren instalovat vysoce účinné likvidace emisí a záchyt pevných částic by mohlo významně pomoci při ochraně planety.
Dále bych se zaměřil na elektromobilitu:
- Evropa ani ČR nemají v tuto chvíli dostatek kapacit na to, aby v určitých obdobích (např. o prázdninách, kdy dochází k velké migraci obyvatel) elektromobily bylo možné bez čekání a v rozumném čase dobíjet.
- Během několika málo let se ČR dostane do deficitu s elektrickou energií. Od roku 2030 bude pravděpodobně chybět ČR cca 1 GWh (bez zavádění dekarbonizace), 84 GWh (se zaváděním dekarbonizace). Pokud bude zákaz výroby aut na fosilní paliva od r. 2035 (což se zatím nezměnilo), může ČR chybět až 1 Twh.
- Komunitní energetické sítě nejsou připraveny a nebudou připraveny zejména v noci na dobíjení elektromobilů. Reálně hrozí blackouty. Vůbec se zatím nikdo nezabýval myšlenkou, jak dobíjet auta na lidnatých sídlištích.
- A protože v blízké budoucnosti nebude dostatek stabilních obnovitelných energetických zdrojů (v noci většina nebude moci produkovat elektrickou energii), budou se emise koncentrovat do okolí elektráren.
- Navíc, při počítání uhlíkové stopy včetně výrobního procesu, elektromobily jsou ekologičtější až při nájezdu 23 tis. km/rok, oproti moderním naftovým motorům! Jaký podíl řidičů překračuje ročně tento limit?
- Nevýhodou elektromobilů je mj. významně kratší dojezd na jedno nabití (a nejenom v zimě), než deklaruje výrobce a velmi výrazný podíl jeho komponent, který pochází z Číny (lithium bude určovat konečnou cenu elektromobilu a 65 % jeho zdrojů je t. č. v Číně). Náhrada tohoto prvku v průmyslově rozšířené výrobě není zatím dostatečně prověřena. Lithiové baterie tvoří velmi podstatnou část ceny vozu a jejich životnost je t. č. relativně krátká. Navíc z tabulky prvků bude chybět samarium, kobalt, neodym, bór a možná i další prvky, které jsou velmi drahé a t. č. jich většina taktéž pochází z Číny. Na výrobu jedné baterie do osobního vozu se musí zpracovat 230 tun zeminy.
- V případě havárie a poškození baterie bude oprava (výměna) velmi drahá. Zatím ani není znám způsob a náklady na likvidaci těchto baterií.
- Zcela určitě budou chybět odborní elektrikáři v opravnách automobilů (práce s vysokým napětím).
- Z každého litru fosilních paliv stát na daních získává cca 20 Kč. Čím bude tento výpadek státního rozpočtu sanován. Bude to zdaněním elektrické energie na nabíjení elektromobilů? Proč jinak by byly do nových vozů montovány čipy, které budou identifikovat připojení elektromobilu k elektrické síti? Bude pak jízda elektromobilem masově ekonomicky dostupná?
- Z 8 % emisí CO2 vznikajících v EU tvoří 3,6 p. b. osobní automobily. Pokud nebudou osobní automobily na fosilní paliva, EU ušetří 3,6 % emisí CO2 , ale Čína má aktuálně rozestavěných řadu uhelných elektráren a dokonce vozila uhlí z Austrálie. Tak že za strašně vysoké náklady odstraníme 3,6 % emisí z EU, zničíme si zejména automobilový průmysl, ztratíme konkurenceschopnost, ale díky zemím mimo EU emisí bude přibývat. Pokud na srovnatelné podmínky nepřistoupí minimálně uvedené státy, jedná se o sebevraždu průmyslu v EU.
- Přestože evropské automobily vyprodukují pouze zlomek světových procent CO2, jsou terčem nových a nových restrikcí. Evropský parlament v říjnu 2020 poměrem hlasů 352 ku 326 rozhodl, že už beztak nesmyslně vysoký plán na snížení produkce CO2 do roku 2030 na 55 procent proti roku 1990 ještě zvýší na šílených 60 procent. Od stolu přijaté usnesení nepodložené žádnými studiemi brutálně zasáhne řadu odvětví. Plno firem zavře a pošle své zaměstnance na dlažbu. Mimořádně citelně dopadne rozhodnutí na automobilový průmysl, který je u nás největším hybatelem ekonomiky.
- Řada významných průmyslových podniků z EU označila environmentální regulatorní opatření v EU za druhé největší ohrožení průmyslu po cenách energií (obdobně jsou na tom zemědělci, zejména chovatelé skotu).
A jaké bych navrhl řešení? Do roku 2050 používat z fosilních paliv jen naftu. Vyrábět pouze automobily hybridní, s max. objemem naftového motoru 2 l. A k tomu minimálně elektromotor s výkonem 1/3 výkonu naftového motoru.
Lenka Janáková, ředitelka Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory
1. Green Deal přinesl mnohdy nepřehlednou smršť nové legislativy, regulací a povinností, ve které je zejména pro malé a střední podniky velmi obtížné se orientovat. Jsme přesvědčeni, že přináší extrémní administrativní zátěž pro podnikatelský sektor. I proto se kloníme k názorům, že je cíle Green Dealu třeba zrevidovat způsobem, který bude koherentní, vyvážený a realistický, a který současně zajistí rovnováhu mezi environmentálními cíli a ekonomickým růstem.
Ještě před samotným přijímáním jednotlivých opatření je zásadní důkladně vyhodnotit jejich dopady na jednotlivé sektory a konkrétní členské země, aby navržené cíle disproporčně nedopadaly na energeticky náročný průmysl a tím zejména na průmyslové země jako je ČR. Musí být vždy důsledně zohledněn aktuální stav a reálné technologické, energetické a infrastrukturní možnosti jednotlivých členských zemí a sektorů ekonomiky.
I proto bychom měli využít následující mandát EU pro regulační detox a zaměřit se na vymáhání a implementaci přijaté regulace, včetně doprovodných nástrojů. Provést inventuru evropské regulace a zajistit, aby si její cíle a konkrétní limity a opatření neprotiřečily. Musíme se zaměřit na redukci administrativní zátěže jako např. zjednodušení povolovacích řízení či racionalizaci požadavku na reporting.
Při tom musíme mít na paměti, že transformace energeticky náročných průmyslových odvětví na klimatickou neutralitu je životaschopná pouze v kontextu spravedlivé mezinárodní hospodářské soutěže. EU by proto měla posílit své politické nástroje, aby zajistila skutečně rovné podmínky pro průmyslová odvětví ve prospěch jejich odolnosti a otevřené strategické autonomie EU.
2. Jedním z příkladů je již zmiňovaný reporting. V současné době vznikají rozsáhlá a komplikovaná pravidla pro podávání zpráv o udržitelnosti podniků nejen v rámci vlastních činnosti podniků, ale firmy budou nově zodpovídat také za celé dodavatelsko-odběratelské řetězce (tedy i za nepřímé partnery, které nemají možnost ovlivňovat). Toto je jen přenášení činnosti státu na soukromý sektor, které s sebou nese obrovské finanční náklady a v praxi bude jen těžce kontrolovatelné.
Dalším příkladem je evropský cíl v oblasti klimatu pro rok 2040 snížit čisté emise skleníkových plynů EU o 90 % ve srovnání s rokem 1990. Tento redukční cíl musí být celoevropský a požadujeme, aby v jeho nastavení byla zohledněna vysoká flexibilita pro jednotlivé země. Dle našeho názoru by měl být zachován pouze hlavní cíl na úrovni snižování emisí a nemělo by se jít cestou dílčích cílů pro OZE, vodík, úspory energie atd. Tento požadavek je na místě právě z důvodu různých podmínek v jednotlivých zemích a respektování národní volby energetického mixu.
V neposlední řadě pro ČR jako průmyslovou zemi musí být v případě jakkoliv nastavených cílů zajištěn dostatek nevratných finančních prostředků, tj. zejména pokračování Modernizačního fondu (ve stejném nebo vyšším objemu finančních prostředků), možnost maximálního využití výnosů z povolenek, pokračování strukturálních a kohezních fondů, Fondu spravedlivé transformace a podobně. Vzhledem k rozdílným podmínkám v členských státech nebudou čistě evropské nástroje typu Inovačního fondu postačující.
Photo by Zbynek Burival on Unsplash